|
|||||||||
Hudební postřehy |
|||||||||
Hudební postřehy
aneb pár dobře míněných rad Jako orchestrální hráč se stále
setkávám se stejným druhem chyb u dirigentů,
a proto bych tímto rád na nejčastější omyly
upozornil. Nechci být adresný a dotknout se tak dirigentské
ješitnosti. Ta je veliká zvláště u těch, kteří
si myslí, že už mají hodně za sebou a leccos znají.
Staví si tak sami hráz k možnosti odstranit nedostatky,
kterých se stále a stále dopouštějí
a nenajde se ten, kdo by si dovolil jim je do očí vytknout.
Konečně takový odvážlivec dobře ví, že by narazil
na již zmíněnou uraženou ješitnost toho, kdo se považuje
sám za jediného povolaného poučovat. Rady,
které jsou označeny vyššími čísly, nepatří
jen úplným začátečníkům (vy za ně buďte
rádi!), ale i zkušeným, ba někdy i velmi zkušeným
dirigentům. Jsou zde tedy postřehy orchestrálního
hráče omezené tímto pohledem a určitě si nedovolím
poučovat více, jako např. jak dávat nástup,
zavřít korunu či správně stát. To ponechávám
jiným, k tomu povolaným. Bohužel nezřídka právě
těm, kteří svým svěřencům na začátku kariéry
někdy zapomínají říct zdánlivě triviální,
ale často velmi zásadní a důležité pokyny. 9. Pojmenujte jasně, proč skladbu vracíte! Když totiž řeknete všem, že např. hrají trioly
příliš rychle, může to na sebe vztáhnout i ten, co
je předtím hrál správně a bude pro změnu pozadu.
A když řeknete všem, že chcete hrát kratším smykem,
zkrátí vám jej příliš i ten, co hrál
správně a zase nebudete s výsledkem spokojen. Zbytečně
se pak divíte, jak to že vás, geniálního,
hráči zase nechápou! - 22. Ctěte generální zkoušku! 24. Generálku lze i zkrátit!
(Tento článek o dirigentech byl uveden v časopise Harmonie ve zkrácené verzi. Za uvedení děkuji touto cestou panu Lukáši Hurníkovi i šéfredaktorovi časopisu Harmonie Luboši Stehlíkovi).
aneb také něco pro nás orchestrální hráče
Tyto řádky jsou určeny orchestrálním hráčům, tak jak jsem je měl možnost poznat díky zkušenostem z různých symfonických orchestrů. Po sepsání výtek směrem k dirigentům, se na mě někteří z nich obrátili, abych také napsal něco pro nás, orchestrální hráče, a podíval se také do vlastních řad. Nyní tak činím a předesílám, že jakákoliv podobnost je naprosto náhodná, protože všichni jsme tak trochu stejní. Pokud s některým z bodů, vážení kolegové, nesouhlasíte, nevadí. Vězte, že pokud Vás tyto řádky vyprovokovaly zamyšlení, nebo aspoň pobavily, splnily svůj účel.
- 1. Už nejsme ve škole, kde jsme se připravovali spíše na sólová vystoupení!
Škola nás připravovala, aspoň v našich představách, na hvězdnou dráhu sólisty, a podle toho jsme si zvykli hrát. (Dokonce pamatuji na dva harmonikáře, kteří si po šestém pivu přiznali, jak si také oba představovali život slavného harmonikového sólisty). Návyk prosazování se nahlas proti všem je určitě nešťastný a pokud to sami zavčasu nepochopíme, může nám to naše okolí brzy dát důrazně najevo. - 2. Nepleťme si ladění orchestru s rozehráváním!
Ladění orchestru je první vizitkou jeho kultury. Pro hráče v žestích tedy není příležitostí ukázat, kdo zaduje nejsilněji, a pro ostatní hráče není vhodnou chvílí přehrát si naposledy těžká místa nejlépe v tónině s několika „bé“. - 3. Jsou míčky, které již nelze doběhnout!
Někteří kolegové se doma nadrolí těžká technická místa, což potom chtějí v orchestru stůj, co stůj, prodat. Obyčejně pro jistotu ještě zesílí a vůbec jim nevadí, že mají předepsané piano a že jsou oproti ostatním vytrvale o šestnáctinku pozadu či napřed. Proto doporučuji být stále ve střehu, a když je celý orchestr špatně a já jediný dobře, je dobré hodně zeslabit a obětovat nějakou tu nevyhranou notičku za cenu, že se srovnám. - 4. Jeden dirigent úplně stačí!
Mám na mysli kolegy, kteří se někdy zapomenou a pomáhají si klepáním nohy, aby se ubezpečovali v taktech a dobách. Když se takový kolega zapomene a dupe, až se otřásá podlaha, je z toho pěkný zmatek a dirigentů je skutečně příliš. - 5. Návštěvníci koncertu jsou nejen posluchači, ale i diváci!
Z toho vyplývá, že nepůsobí dobře, když se u rozšafné skladby tváříme jako před popravou nebo když se na konci koncertu nedokážeme do publika aspoň trochu usmát a díváme se na hodinky. Patří k profesionálnímu přístupu vážit si diváka, byť jsme jinak od rána rozladění a o úrovni provedení i o skladbě samotné si myslíme něco těžko publikovatelného. - 6. Sledujme bděle vedoucího skupiny!
Pokud budeme dělat něco i tak špatně, budeme aspoň stejně a to se cení. Jde hlavně o začátečníky v orchestru, kteří by si měli mimo jiné dávat pozor, aby nepokládali do klína své nástroje dříve, než koncertní mistři, případně neobraceli listy s prudkým křšááá do soustředěného ticha na konci pomalých vět. Takový závěr totiž může jejich zásluhou získat ještě úplně jiný význam. - 7. Neslyšíme-li sólistu, jsme pravděpodobně silně!
Někdy je to skutečně velmi těžké, naše poloha křičí, ať děláme, co děláme, vpředu sebou na neznělý nástroj škube sólista nebo hrdě kuňká zpěvák, opět v indispozici. Každopádně musíme ctít sólového hráče, i když nám věhlasný skladatel zřejmě v nějakém náhlém pomatení mysli napsal fortissimo. Prostě - u doprovodu často platí, že piano je od ticha k nerozpoznání a fortissimo je jen velmi lehké zaševelení s decrescendem. - 8. Rádi čteme jen noty a zapomínáme na písmenka!
Když se nadřeme těžké místo v dvaatřicetinkách a potom zjistíme, že se vlastně jen sune notička za notičkou, stačilo se pouze podívat na nápis Adagio molto. Proto zkušení hráči dobře vědí, že při hře z listu je často lépe nejdřív číst, co je nadepsáno, a teprve potom nahlížet do not. Může se totiž také stát, že přehlédneme nevinně vypadající místo v půlových notách s nadpisem Presto a una battuta. To se pak může změnit v pěkný úprk. - 9. Nespoléhejme na to, že pozouny všechno skryjí!
Je nebezpečné zvládat těžká místa v partu jen povrchně, byť víme, že nás v tu chvíli zvukově přikryjí bouřící žestě. Předně je profesionální ctí svůj part opravdu umět, a navíc hrozí i trapná chvíle, že některého zlomyslného dirigenta napadne nechat nás zahrát takové místo samotné před celým orchestrem. Z not pod pultem by se pak dal vystavět pomník hrdinům. - 10. Hra v orchestru není jen nahlas a potichu nebo krátce a dlouze!
Bohužel někteří kolegové k tomuto extrémnímu způsobu inklinují a dirigentům potom mají za zlé, že zase nejsou spokojeni. Krátká nota nemusí být vždy jako píchnutí špendlíkem a dlouhé se naopak nemusí slévat v nekonkrétní rytmus. Ani akcent není vždy jen hrknutí, jako když do nás střelí, a ani forte nemusí být na hranicích síly našeho nástroje. - 11. Nebuďme v intonaci papežštější než papež!
Jestliže se například vlivem horka v sále nebo klimatem v kostele intonace celkově pohne některým směrem, je dobré na to reagovat a relativně se držet ve středu tohoto pohybu. Je sice hezké, když pak nevrlé kolegy vítězoslavně obcházíme a s ladičkou v ruce dokazujeme, že jsme hráli přesně v té výšce, kde jsme se naladili, když naše sólo bylo k neposlouchání. Když budeme doprovázet na školním vystoupení malé dítě, také se mu zajisté maximálně přizpůsobíme, abychom zakryli nedostatky, a nebudeme hrát zlomyslně přesně. - 12. Ucho je nejlepší dirigent!
Někteří hráči se ohrazují, že hrají „přesně podle dirigenta“, a přitom k nelibosti kolegů rytmicky rozhazují celý orchestr. Pokud se gesto dirigenta rozchází s tím, co slyšíme, je dobré se k tomuto gestu pouze přibližovat a brát jej jenom jako tendenci. Kvalitní dirigent by měl sám poznat míru, nakolik může orchestr táhnout vpřed či vzad. - 13. Úlohu za neschopného dirigenta musí přebrat koncertní mistr!
Tu a tam se přihodí, že z komerčních (či jiných) důvodů stane před orchestrem dirigent velmi pochybných kvalit. (Konečně i Českou filharmonii si na týden kdysi zaplatil ředitel závodu na výrobu mýdel!). V takovém případě je nezbytné, aby jeho úlohu přebral koncertní mistr. Stačí pár jasných mrknutí na kolegy a všechny pohledy se upnou jen na něj. Pan dirigent se pak nebude stačit divit, jak orchestr hezky hraje, i když nějak jinak. Určitě se tím ušetří spousta nevraživosti, která vznikne, když členové orchestru začnou poukazovat na nedostatky vedení a budou chtít po dirigentovi nástupy. Pokud je ale v orchestru neschopný i koncertní mistr, pak, vážení kolegové, pánbůh s Vámi! - 14. Omezme kamuflování našich nedostatků!
Když fotbalový útočník kopne míč úplně mimo branku, obyčejně začne kopat do trávníku, aby dal najevo, že za vše může vystouplý drn nebo nějaká nerovnost. Jenomže ani jedno z toho tam obvykle jako naschvál nenalézá. Proto i u nás platí, že na vodu v korpusu, porouchaný strojek nebo ucpanou klapku se nemůžeme vymlouvat do nekonečna. Naopak hráči s pravidelně poctivou přípravou pak takový zádrhel určitě všichni s úsměvem promineme. - 15. Skladatelé zpravidla věděli proč co kam píší!
Jak kolega žertem říkával u „Novosvětské“: „Vidíte, tady to Dvořák napsal a tam už ne. Určitě ho paní Dvořáková zavolala na oběd dřív a on už pak na to zapomněl!“ Samozřejmě, že tomu tak není, a mnohé drobné odlišnosti mají svůj důvod. Určitě je dobré si vždy znovu pozorně pročíst svůj part, i když jej hrajeme už po sté. - 16. Naše negativní postoje ať jsou jen folklórem!
Je „dobrým“ zvykem dívat se na vše už jen negativním, „praktickým“ pohledem a skrývat před okolím emoce, které v nás hudba tu a tam ještě probudí. Ono časem není divu – dirigenti se střídají, chtějí za sebou zanechat nesmazatelnou stopu… A skutečně - někdy se člověk až diví, jak lze předělat Beethovena nebo Dvořáka. Chci tím říct, abychom, i přes občasné rozladění, nezapomínali na naše dávné ideály a nehráli jen „na obranu“, tedy jen přesně, čistě a tak, aby nám nikdo nemohl nic vytknout. - 17. Dechaři ať nyní nečtou!
Jako smyčcař chci říct svým kolegům, že mám porozumění pro jejich občasné pohoršování se nad dechovou sekci, zvláště žesťovou. Pravdou ovšem je, že my, smyčcaři, si jen těžko dovedeme představit, co to je, čekat spousty taktů s vyschlým hrdlem a potom do ticha nastoupit, byť s melodií na úrovni Ovčáci, čtveráci. Mnozí z nás, odvyklí od sólového hraní, by se roztřepali už jen při takové představě. Také se těžko umíme vžít do role hráče, který nemá žádnou napnutou strunu, která by jej mohla korigovat v intonaci, a tak se občas řídí svými zafixovanými výškami, které považuje za přesné. - 18. Dechaři už mohou číst!
Vážení kolegové mějte porozumění pro občasnou nevraživost nás smyčcařů. Někdy toho máme skutečně dost, jsme vyčerpaní z toho, jak hodiny nesundáme nástroj z pod brady, a když se pak podíváme do partu tuby, kde se nekonečně dlouhá symfonie vejde na jednu stranu, naše závist je veliká. Ani si často neuvědomujeme, kolikrát jsme mohli schovat své prohřešky do tutti zvuku naší skupiny a sebevětší piano nás zdaleka tolik nenamáhá a nevyžaduje zvláštní přípravu jak tomu je u Vašich dechových nástrojů. - 19. Buďme v chování ke kolegům vlídní!
Pokud se nám na některém kolegovi něco nelíbí, je dobré dát mu naději na nápravu vlídným způsobem, protože v opačném případě se nám to může vrátit jako bumerang a můžeme si zadělat na měsíce trvající ponorkovou nemoc a nevraživost. Vím, že se to těžko dodržuje, zejména když víte, že Vás kolega někde pomluvil, nebo projevuje až přílišnou náklonnost vaší ženě zvláště ve vaší nepřítomnosti. Každopádně je určitě lepší říci: „Pane kolego, zdá se mi, že tu trochu zbytečně spěcháme a nejsme spolu s čely“, nebo s úsměvem: „Pane kolego, vy chcete být dnes brzy doma, že?“ Určitě není příliš šťastné vybuchnutí typu: „Letíš jak prase!“ -
Všeobecně platí, že tím, že nebudu ze všech nejsilnější, mám větší naději se správně doladit. Samozřejmě nemyslím na sóla či na vypíchnutá místa, kde na mě dirigent prosebně mává, abych hrál forte. -
Stejně jako tyto řádky věřte, že i nekonečně dlouhý a nudný koncert jednou skončí a že se příště můžete od Vašeho vedení těšit na zajímavější dramaturgii, při které Vám čas krásně uplyne.
To Vám, milí kolegové přeje
(Potlesku ve stoje)
Zajisté znáte ten hřejivý pocit, kdy po vynikajícím výkonu diváci za bouřlivého aplausu vstávají, nechtějí sólistu pustit z podia a žádají další a další přídavky. Pro tento potlesk by mnozí udělali cokoli, a proto se mu snaží občas aspoň malinko napomoci. Následující situace Vám mají, s určitou nadsázkou, přiblížit různé Standing ovations, kterými bývají umělci za svůj výkon odměněni, aniž by se jednalo o výše uvedený jev. Věřím, že Vás některé příklady pobaví, a možná si vzpomenete, že jste se s nimi také setkali a nenechali se jimi zmást, ať již v roli diváka či účinkujícího. Standing ovation „Šatnový“ Na konci koncertu se po nedlouhém potlesku megalomanský dirigent opět přichází klanět, přestože už téměř nikdo netleská a zbytek publika povstal zády k podiu i účinkujícím. Diváci připraveni k odchodu ze sálu do šaten se postupně zvolna otáčejí zpět a ve stoje obdarují nenasytného umělce chlácholivým potleskem. Standing ovation „Uctivý“Pan starosta s chotí či jiná významná osobnost města sponzorující koncert v první řadě důležitě povstane. A v tu chvíli se přidají všichni ostatní, protože se sluší ztotožnit se s vkusem místní celebrity, která by si mohla povšimnout, kdo s ní sdílí stejný názor. Pokud má pan starosta výdrž, může se jednat i o dosti dlouhý aplaus. Upřímně řečeno, tento jev znám spíše ze zahraničí, kde je více obvyklé, aby významné osobnosti dávali návštěvou koncertu najevo svůj vztah k vážné hudbě i ke kultuře jako takové. Standing ovation „V sedě“ Všichni návštěvníci koncertu čekají na toho, kdo povstane jako první, aby se přidali a s chutí dali najevo svoji spokojenost. Rádi by se zvedli ze židlí, nicméně stále nikdo nevstává, a tak se bouřlivě tleská v sedě. Tento aplaus se dá přirovnat ke skutečnému Standing ovation, a to v dobrém pocitu jak účinkujících, tak publika. Standing ovation „Rodinný“ Téměř bezpečně poznáte, kdo patří do rodinného „klanu“ právě dohravšího mladého sólisty, kterému přišla držet palce a tleskat celá rodina, a to bez ohledu na zdařilost výkonu. Celá skupinka stojí jako jeden šik v přední části sálu a navzdory ostatním si ve stoje vytrvale žádá návrat umělce na podium. Nechá-li se sólista tímto úspěchem ošálit, bývá jeho posledním. Standing ovation „Useknutý“ Kdosi v publiku povstal a vyprovokoval tím všechny ostatní. Ale bezprostředně po podání rukou hráčů v orchestru potlesk ve stoje s rychlostí blesku končí a diváci i účinkující se za nastalého ticha k sobě nezpůsobně postaví zády a vytrácí se zvolna ze sálu. Při odchodu všichni marně dumají, k čemu že se vlastně nechali strhnout. Standing ovation „Protestný“ Někteří diváci divoce vyskočí a bouřlivě aplaudují, zatímco ostatní zůstávají tvrdošíjně sedět, čímž se snaží dát najevo, že mají pojem o kvalitě večera. Tedy o rozdílu mezi vynikajícím a vcelku uspokojivým či jenom průměrným dojmem z právě skončeného koncertu. Zdvořile tleskají a navzdory ostatním vytrvale sedí a sedí… Standing ovation „Ohřívací“ V koncertním sále nebo v létě na otevřené scéně se tak ochladí, že diváci využívají možnosti povstat při potlesku a protáhnout si prochladlé údy. Tento potlesk nebývá z nejsilnějších, podobá se spíše tření rukou o sebe a mívá dosti jepičí život. Standing ovation „Tichý“ Po skladbě, která měla veliký účinek, diváci vytrvale tleskají. Skladba v nich zanechala silný dojem a cítí se jí být jaksi zasaženi. Nikdo nepovažuje za vhodné vstávat, přestože všichni jsou velmi spokojeni a dobrý pocit z tohoto koncertu v nich zůstane ještě po mnoho týdnů. Potlesk je dlouhý a lze jej přirovnat k jakémusi vnitřnímu Standing ovation. Standing ovation „Nevkusný“ Dokonce i účinkující se diví, vědomi si kvality skončeného večera, co se komu mohlo na tomto laciném a špatně odvedeném koncertu líbit. S rozpačitým úsměvem se rozhlíží a přemýšlí nad duševním zdravím právě stojícího publika. Standing ovation „Znalecký“ Na koncertě vystoupila natolik slavná osobnost, že jedině potlesk ve stoje dává tušit, kdo je v publiku opravdovým znalcem a ví, koho se sluší patřičně odměnit. Nic na tom nemění zdařilost večerního výkonu, který popravdě, sotva dosáhl kvalit výkonu studenta prvního ročníku konzervatoře. Standing ovation „Diferencující“ S touto situací se setkáte spíše v jižních státech, kde diváci na nohou bouřlivě aplaudují sólistovi s výkřiky „bravo, bravissimo“, ale jakmile tento umělec odejde do zákulisí, nastane trapné ticho. Sotva se však, k úlevě orchestru i dirigenta, opět vrátí na podium, mohutný aplaus pokračuje. Diváci tak dávají důrazně najevo, co si myslí o kvalitě sólisty i doprovázejícího tělesa. Skutečný Standing ovation Nikdo se nerozhlíží, kdo vlastně povstal jako první, a i ta babička o berlích vyvine maximální úsilí proto, aby se postavila na nohy a mohla vzdát hold účinkujícím. Odcházející hráči spokojeně cítí poslední dozvuky nadšeného potlesku ještě při odchodu do zákulisí. Všem aktérům koncertů, účinkujícím i posluchačům, přeji, aby zažívali především posledně popsanou situaci tak, aby nemuseli ani na chvilinku zapochybovat o upřímnosti vzdávaných díků. Aby kolem sebe viděli samé rozzářené tváře, které se už nyní těší na příští návštěvu koncertu.
|
|||||||||
|
|||||||||
