ARCHÍV
OBSAH:
ČERVEN 2004
Skladba Melancholy uvedena v Brně.
SRPEN 2003
Pojednání o dirigentech uvedeno
v časopise Harmonie
Kapela AJETO nadšena Itálií
Reakce na článek Vlasty Reittererové:
Je vždy originální být originální?
ZÁŘÍ 2002
Beseda se žáky na ZŠ v Mariánských
Lázních
SRPEN 2002
Rozhovor
na Českém rozhlase Plzeň
ČERVENEC 2002
Článek v Mladé frontě Dnes:
,,Nechci
nejdřív mlátit do klavíru a až pak přemýšlet"
ČERVEN 2004
Skladba Melancholy uvedena v Brně.
Dne 29. května 04 provedl v Besedním domě
orchestr Mladí brněnští symfonikové pod vedením
dirigenta Tomáše Krejčího Koncert k roku české
hudby. Na úvod zazněla skladba Melancholy Petra Schecka,
která u publika vzbudila ohlas i přes poněkud melancholičtější
podání, než je dáno autorem,. Děkuji tímto
vedení orchestru MBS za zařazení
skladby do dramaturgie.
d
SRPEN 2003
Pojednání o dirigentech
uvedeno v časopise Harmonie
V srpnovém vydání časopisu Harmonie
bylo uvedeno pojednání o dirigentech, čímž
touto cestou děkuji panu Lukáši Hurníkovi i šéfredaktorovi
časopisu Harmonie Luboši Stehlíkovi , kteří se o vytisknutí
zasloužili. Pod titulkem: Otevřený dopis, je ve zkrácené
verzi článek, který je v originální
podobě zde na těchto stránkách v kolonce Dirigentské okénko. Uvedený titulek v Harmonii má poněkud nepřátelský
nádech, což je trošku zavádějící, protože
určitě nejsem žádným odpůrcem dirigentů, byť se to
v některých lehce ironických poznámkách
může tak jevit. Milí dirigenti, cením si Vaší
práce, skutečně jsem si tím nechtěl vyřizovat nějaké
osobní účty, pouze jsem chtěl pojmenovat to, co se
konkrétnímu člověku jen těžko říká.
Však víte...
d
Kapela AJETO nadšena Itálií
Prožili jsme s kapelou AJETO v Itálii pár
dní, na které se nezapomíná. Už pohled
na kotel údolí Valle di Cembra byl pro nás
uchvacující. Ale to byl teprve začátek mnoha
dojmů, kterých jsme si odtud přivezli. Především přijetí
našich hostitelů bylo neuvěřitelně příjemné a milé.
Bylo to velké překvapení především pro ty,
co byli v Itálii poprvé, anebo ji znají jen
z turistických letovisk, kde je atmosféra přecejen
jinačí. Bylo roztomilé sledovat dlouhé „hovory“
za použití všech končetin těla, načež se často ukázalo,
že se každý baví o něčem jiném, ale to nikomu
pranic nevadilo. Spokojenost a pohoda čišela z každé minuty
a tak jsme se pochopitelně dostávali ke spaní až v
pozdních nočních hodinách. Italové jsou
velmi přirození a na rozdíl od jiných národů
vám na společenské otázky klidně odpoví,
že se vyspali špatně, nebo že jsou unavení, ale s úsměvem,
jako že to není důležité. V této oblasti patří
k životu neoddělitelně skvělé víno a grappa (jen se podívejte,jak mi to tam slušelo), takže mám
sebou hned několik lahví, které mi budou ještě
pár týdnů připomínat nádhernou atmosféru
přátelství a porozumění. Naše vystoupení
se setkalo s velkým ohlasem, což dokumentovala svým
uznáním spousta lidí po další dny. Country
and blugras je pro ně cosi neznámého ale velmi blízkého
a myslím, že měli z této veselé muziky v podání
AJETO radost. Už dva dny před odjezdem nám hlavně „ragazze“ (dívky)
říkali, jak se bojí, že se brzy budeme muset rozloučit
- byly skutečně velmi milé. Musel bych ještě dlouho psát,
abych popsal vše, co jsme za těch pár nádherných
dnů prožili a viděli. Snad bych jen mohl parafrázovat slova
kolegy Buška (čili Beppe) že „Italové jsou šťastný
národ, který o tom ani neví...“ Loučení
nebralo konce a tak se všichni velice těšíme, až přijedou
se svou kapelou Banda S. Valentino příští rok k nám
do Čech. Grazie amici mi piacerá a presto!
d
Reakce na článek Vlasty Reittererové: Je vždy originální být
originální?
Nedávno vyšel v časopisu Harmonie (č.I str.18-19) článek paní Vlasty Reittererové:
Je vždy originální být originální?,
který mě velice zaujal. Vlastně je jedno které to
bylo číslo, protože mohl vyjít zrovna tak před pěti,
deseti lety stejně jako by mohl vyjít třeba za deset let
a neztratil by nic ze své aktuálnosti. Naprosto se
ztotožňuji s jejími názory, které jsem dřív
spíše cítil, a které autorka článku
dokázala velmi přesně pojmenovat i když mnohde použila názory
jiných.
Na začátku konstatuje že: Během 20.stol.
se touha po novosti proměnila téměř v posedlost
s často pochybnými výsledky a dále přechází
na druhou stranu k problematice eklektismu a epigonství,
tedy napodobování, které ovšem napodobováním
být nemusí, protože autor vždy nějak vychází
z toho co tu bylo. A to i když se pokusí vytvořit za každou
cenu něco, co zde ještě nebylo. Správně také uvádí
myšlenku německého muzikologa o tom, že odmítá
v hudbě myšlenku pokroku, byť se v ní stále mohou
objevovat věci nové a originální. Vím,
že tuto myšlenku zastával i W.A.Mozart, i když ten samozřejmě
ještě nemohl mít ani potuchy o hudbě 20. století.
Dále se autorka článku zabývá rozborem
děl mnoha skladatelů, kteří často záměrně přebírali
nejrůznější prvky, ale zajisté je nepovažujeme za
eklektiky. A to proto, že dokázali z bohatého odkazu
minulosti vytvořit zcela osobitá díla (Haydn, Dvořák,
Brahms, Bartók ad.). Dále se zamýšlí
nad věčným dilematem každého skladatele, kde leží
hranice mezi snahou být originální či šokovat
a touhou zavděčit se publiku (vždyť koneckonců tvoří právě
pro něj). Tuto úvahu uzavírá slovy: ,,Hranice
jsou velmi nezřetelné a nehlídané, ty musí
mít každý umělec sám v sobě“. Nejvíce
se mi líbí autorčin závěr: ,,Otázku,
kdo vlastně tvoří dějiny, zda výjimečné osobnosti,
které se objevují jednou za mnoho let, nebo davy bezejmenných,
kteří nevědomky a bezelstně méně talentovanou prací
připravují jejich příchod, si klademe stále
znova, bez naděje, že na ni někdy odpovíme“.
Má poklona autorce článku
paní Vlastě Reittererové.
d
ZÁŘÍ 2002
Beseda
se žáky na
ZŠ v M.L.
Na
konci měsíce září jsem se zúčastnil
besedy se žáky Mariánskolázeňské ZŠ
- Jih, na kterou mne pozvala paní učitelka hudební
výchovy Zdeňka Potůčková. Do malého sálu
školy přišlo asi pět tříd žáků sedmých až devátých
ročníků, kteří tak měli mít příležitost
diskutovat se skutečným skladatelem. Samozřejmě že jsem se
na tyto mladé posluchače snažil mluvit jejich jazykem, aby
je setkání co nejvíce zaujalo, byť pro ně tato
hodina měla být především úlitbou z jiných
nepříjemných hodin - konečně také jsem byl
kdysi žákem zákl. školy... Proto jsem si kromě nahrávky
symfonie vzal sebou také housle a kytaru, abych jim nejrůznějšími
ukázkami co nejvíce zpestřil besedu. Žáci tak
mohli vidět, jak se dá všemožně měnit barva smyčcového
nástroje od arco, sul ponticello, riccochet přes col legno
až k flaggioletům. Tím jsem jim mohl přiblížit s čím
vším může instrumentačně skladatel pracovat. Potom si poslechli
i s mým průvodním slovem začátky vět Symfonie
c- moll 2000 z live nahrávky, což je evidentně zaujalo. Dále
jsem jim na kytaře vysvětlil vznik skladby Melancholy, kterou si
potom také poslechli celou z nahrávky. Po několika
dotazech žákyň začalo zvonit na přestávku a tak hodina
uběhla rychleji, než jsme asi všichni předpokládali. Já
jsem si odnesl dárek i květinu a žáci snad aspoň kousek
dojmu, že by se snad i dalo někdy jen tak zajít podívat
na koncert vážné hudby.
d
SRPEN 2002
Rozhovor
na ČRo Plzeň
Na konci srpna jsem se zúčastnil rozhovoru v pořadu
Českého rozhlasu Plzeň. Musím se přiznat, že přímý
přenos v trvání cca. 30 min. je úplně něco
jiného než předešlé rozhovory, kdy jsem věděl, že
se dá cokoliv vystřihnout nebo zkrátit, takže jsem
pociťoval docela napětí i obavu, abych řekl vše jasně srozumitelně
a přitom se do ničeho nezamotal. Příjemná, připravená
paní redaktorka Květa Bodolová mi tedy bez předešlé
domluvy kladla otázky fundovaně, ale i tak jsem se chvílemi
trochu zapotil, abych se rychle zorientoval a dal odpovědi nějaký
smysl. Nyní vybírám nejpodstatnější
části této rozmluvy, ne zcela doslova a posloupně,
jak šly za sebou, ale tak aby dávaly co největší smysl,
nebo dodávám to, co bych nejspíše za úplně
klidných okolností a dostatku času ještě dodal.
Váš pseudonym Peter Scheck už možná
naši posluchači slyšeli ve spojitosti s poněkud výjimečnou
událostí v Mariánských Lázních,
o které jsme informovali - světovou premiérou Symfonie
c - moll 2000, která proběhla 28. 6 2002 v koncertním
sále Casino. Takže začneme touto slavnostní událostí
a já se vás zeptám, jaká byla cesta
k této premiéře?
Dosti
klikatá. K tomu aby člověk zasednul jako autor do sálu
před orchestr vede opravdu dlouhá a nelehká cesta,
při níž musíte překonávat spoustu překážek
a hodně si věřit, ale stejně víte, že v případě neúspěchu
potěšíte poměrně dost lidí v okolí, které
dráždíte svoji drzostí, že jste něco napsal.
Naštěstí je tu mnoho i těch ostatních, kteří
mi drží palce a snaží se mi různě pomoci, ale celkem
často si vzpomenu na výrok mého tatínka, že
úspěch se neodpouští.
A
jaké jste měl pocity přímo na premiéře?
Už jsem o tom mluvil, myslím
v Mladé frontě, že jsem si připadal jako fotbalový
trenér vykázaný na tribunu, který už
se jenom tak dívá, jak to ti kluci dole mydlí
a už všechno pro to udělal předtím. Jinak jsem měl k hráčům
Komorní filharmonie Pardubice naprostou důvěru.
Proč jste si vybral právě Komorní
filharmonii Pardubice?
Tato cesta byla trochu trnitá. Jako člen Západočeského
symfonického orchestru Marián. Lázně jsem se
pochopitelně pokoušel prosadit svoji symfonii u našeho orchestru.
Měl jsem ovšem určité nároky, na kterých jsme
se s naší paní ředitelkou Karolínou Hromádkovou
nedohodli a tak jsem šel dál a hned mě napadla pardubická
filharmonie, která odvedla předtím vynikající
výkon na koncertu v Mar.Lázních. Příliš
jsem ovšem nedoufal po předchozí zkušenosti, že budou pardubičtí
ochotni skladbu provést, ale i při mých nárocích
mě velice překvapili, tedy vedení orchestru v čele s řed.
Kašpárkem, které bylo velice vstřícné
a se kterým jsme se na všem domluvili a za spolupráce
agentury AROKO bylo vlastně zakrátko vše dohodnuto.
A jak přijali skladbu samotní
hráči filharmonie?
Na první
zkoušce jsem u části hráčů pociťoval určitou pochopitelnou
nedůvěru a u některých možná i trochu nechuť pouštět
se do studia tak velké skladby soudobého autora, čemuž
se příliš nedivím - nebývám na tom jinak...poukazovali
na různé nedostatky a chyby v notách, přiznávám
někdy oprávněně. Po prvních tónech orchestru
na zkoušce ovšem mnozí zpozorněli a hráli stále
s větším zaujetím a tak rychle tály ledy minutu
po minutě. Potom mi už k mé radosti dávali mnozí
najevo své sympatie, velmi mi vycházeli vstříc
a nezdržovali zkoušky žádnými problémy, pokud
si je mohli vyřešit sami. Prostě si myslím, že si je nakonec
v drtivé většině Symfonie c - moll 2000 získala.
A potom přišla premiéra...
Ano už na posledních zkouškách
jsem vůbec nepochyboval o úrovni provedení koncertu,
což mohou potvrdit mí známí, kterým
jsem po mobilu posílal nadšené sms-ky o tom, jak jsem
spokojen s průběhem příprav. Hráči podali na premiéře
výkon, v jaký jsem jen ztěží mohl doufat, prostě
mnohem víc než je jen jejich profesionální
povinností. Dokladem toho je i vytleskaný přídavek
Melancholy na závěr koncertu Na tom má ovšem lví
podíl také dirigent Tomáš Krejčí.
Dirigent Tomáš Krejčí,
proč právě on?
Je pravda,
že jsem si ho sám vybral a byť je Brňák, vlastně jsme
se neznali, tedy teď už se samozřejmě známe. Potvrdil moji
intuici velmi muzikálního dirigenta, který
má také velmi poctivý přístup. Po celou
dobu příprav jsme si neobyčejně rozumněli a pokud jsme v
něčem měli odlišný názor, bylo to nakonec spíše
ku prospěchu. Dal bych mu dokonce přednost i před dosti uznávanými
dirigenty a je pro mne paradoxem, že on sám nemá nějaké
vyšší ambice se prosadit v branži, kde, jak on sám
říká, není často na prvním místě
umělecká kvalita. O tom vím mnohé i já...
Jak publikum přijalo světovou premiéru?
Publikum přijalo světovou premiéru,
řekl bych, skvěle. Hlavně mě na tom potěšila jedna věc, že to nebyly
umělé ovace, jak jsem to zažil občas na koncertech soudobých
skladatelů v Praze, kde hrstka známých tleská,
dupe a křičí bravo a ostatní na ně nechápavě
koukají, protože koncert neměl zdaleka takovou úroveň
a je to docela trapné. Nakonec mu tím vlastně spíš
ublíží.
Jestli to
nebylo také tím, že jste měl velmi dobrou patronku
Gabrielu Demeterovou...
Ano máte
pravdu, byla tam Gabriela, za což jí velice děkuji, myslím,
že svou elegancí a půvabem dala ten pravý punc tomuto
večeru.
Proč jste napsal právě
symfonii?
Na to nedokážu
přesně odpovědět, asi se mi rodí v hlavě hutnější
témata, pro která se hodí v tomto případě
nejvíc asi právě tento tvar.
Není
to trochu troufalost pustit se do napsání symfonie?
Je to skutečně troufalost. U
člověka, který neprošel speciálním vysokoškolským
studiem, je to přinejmenším neobvyklé a pro
mnohé lidi nepochopitelné, na druhé straně
jsem prošel určitým, docela perným, samostudiem mnoha
oborů, konzultacemi a učím se dodnes. Nejlepším studiem
je ovšem samotná hra v orchestru.
Na
svých internetových stránkách uvádíte,
že jste začal psát z určitého vzdoru vůči skladbám
mnoha současných autorů...
Ano,
vlastně mě k tomu vyprovokoval jeden z takovýchto školených
skladatelů, kterého nebudu jmenovat, a jehož skladbu jsme
hráli, ve které snad nebylo vůbec nic a i on sám
přiznával, že už se asi nikdy víc hrát nebude.
Nechápal jsem smysl takové práce, a tak jsem
si řekl, že to mohu zkusit také.
A
nemáte chuť zreprizovat tento koncert?
Určitě! Zrovna minulý týden jsme se
bavili s naší paní ředitelkou Hromádkovou,
a i když nepadl žádný konkrétní datum,
zdá se, že by Symfonie c- moll 2000 mohla být zařazena
do dramaturgického plánu našeho orchestru.
Nebo napíšete novou?
No já teď píšu houslový koncert,
ke kterému mě vlastně navedl na premiéře pan ředitel
Kašpárek z pardubické filharmonie, když mi řekl: Nenapadá
vás něco, když tu stojíte vy, houslista - skladatel
a tady paní virtuoska ? Tak jsem se do toho pustil - mimochodem
Gabriela mi řekla, že se přitom nechce nudit, tak prosím...
Jste Brňák, ale žijete v Mariánských
Lázních. Jak se Vám tam líbí?
Musím říct, že Mariánské
Lázně jsou velmi inspirující a krásné
město, kde jsem velmi spokojený a i když mám třeba
dovolenou, tak vlastně ani nevím, proč bych měl jít
jinam.
Takže máte celoroční
dovolenou...
Přesně tak!
Jak jste se vůbec do Mariánských Lázní
dostal právě z Brna?
To
má opravdu zvláštní postup. Říkám,
že na karty - jedna má známá totiž byla jednou
u kartářky a ta jí řekla, že příští
týden se setká s někým, kdo bude mít
zájem nastoupit v orchestru. A skutečně ona z Mariánských
Lázní, já z Brna jsme se setkali někde v Pelhřimově
v drogerii, kde mi ji představila její kamarádka
a tak jsem se sem dostal.
Pocházíte
z muzikantské rodiny?
Je
to muzikantská rodina, ale nejsou tam profesionálové,
můj tatínek byl velmi zapálený muzikant, hrál
na pozoun a také všichni mí sourozenci se naučili
hrát na nějaký nástroj. Dokonce tatínek
vedl celá léta úspěšně mládežnický
orchestr a my jsme pochopitelně byli základními kameny
někdy i proti vůli maminky, zvláště když se nám zhoršil
prospěch ve škole.
Dočetla jsem
se, že jste také fotbalovým rozhodčím...
Ano je to můj už mnohaletý
koníček, který mi přináší výborný
relax. Je to také výborný trénink na
psychiku, protože hráči i publikum vás 90 minut jaksepatří
masírují a snaží se vás strhnout na
svou stranu nebo aspoň nějak znejistit.
Učíte
také děti na lidových školách na housle a na
kytaru, bavi vás to?
Baví,
ale jenom někdy, ne každé dítě je zrovna nadané
a už málokteré doma pravidelně cvičí, takže
se musím přiznat, že někdy je to velká otročina.
Co děláte nyní po vaší
premiéře, odpočíváte?
Popravdě řečeno pár týdnů jsem skutečně
odpočíval, protože to byl pro mne velký psychický
záběr, nyní už ale zase začínám přemýšlet,
co dál. Bohužel záplavy mi udělaly poněkud čáru
přes rozpočet, takže s některými plány budu muset
nejméně tak třičtvrtě roku počkat.
Jaké
byly reakce lidí ještě před premiérou vaší
symfonie?
To je věc velmi zajímavá,
ale já bych se zde chtěl zmínit především o
dvou jménech. Tím prvním je plzeňský
rodák, pan dirigent Petr Vronský, který mi
velmi pomohl a stále pomáhá při prosazování
mé symfonie, dokonce partituru odnesl i řediteli České
filharmonie Václavu Riedelbauchovi. Ten má bohužel
nyní asi velké starosti s vytopeným Rudolfinem
i záchranou archívu. Druhým jménem je
šéf - nebo bývalý šéf - Buffalské
filharmonie Alan Heatherington, který si při návštěvě
Mariánských Lázní poslechl celou Symfonii
c - moll 2000, vyjádřil se o ní s velkou úctou,
požádal o partituru, kterou si odvezl do USA a dokonce
mě potom začal tak nějak po americku objímat, no nevím,
ale každopádně mi to hodně pomohlo v sebevědomí, že
tato skladba nemusí být nijak špatná.
Máte také umělecké jméno,
proč právě Peter Scheck?
Peter
Scheck proto, že mé jméno se velmi dobře komolí
- už jsem byl mnohokrát Matoušek, Malíček, Valášek,
Maroušek a jednou dokonce i Papoušek, takže na Scheck si snad každý
vzpomene, no a Peter protože moje maminka je původem Slovenka. Navíc
mám ve jméně kroužek a háček, což jsou pro
cizince nepochopitelná znaménka.
Takže pomýšlíte také na zahraničí...
Už jsem posílal párkrát
symfonii do zahraničí a musím říci, že na rozdíl
od některých českých dirigentů, které nebudu
jmenovat, mi takové hvězdy jako je Kent Nagano nebo šéf
Berlínské filharmonie sir Simon Rattle odpověděly,
což mě dost překvapilo a určitě potěšilo.
Když
jsem pročítala vaše internetové stránky, tak
jsem si říkala, ten muž určitě přijede se svým psem
Bertíkem...
Chtěl jsem,
ale obával jsem se, že třeba máte alergii na psy a
pak byste nestačila mačkat na kašlátko...
Ne, to určitě ne!
On
by tu byl určitě velmi hodný - na country se mi vždy smotá
do klubíčka pod nohy a tak vydrží až do znělky, kterou
dobře pozná a hned vstane a vrtí ocáskem, že
už bude přestávka.
Takže
příště až přijdete...
Příště
Bertíka určitě přivedu, on by určitě rád taky předvedl
jedno ze svých čísel a do mikrofonu pozdravil všechny
posluchače Vašeho rádia
A
moje poslední otázka, jaké máte nejbližší
umělecké plány?
Mám
hotové další skladby které jsou opět pro celé
obsazení orchestru, jedna dokonce pro sbor a orchestr, takže
to samozřejmě má své požadavky v obsazení a
nebude snadné to prosadit. Plány tedy mám,
ale nechtěl bych je zařeknout, takže Vám mohu pouze říci,
že je mám.
Takže někdy příště
si o nich povíme trochu více, naším hostem
byl Petr Malůšek - houslista a skladatel.
Na shledanou.
d
ČERVENEC 2002
Článek v Mladé frontě Dnes (1. 7. 2002)
Nechci nejdřív mlátit do klavíru a až pak přemýšlet
Mariánskolázeňský
houslista Petr Malůšek podepsal Symfonii c-moll
2000 pseudonymem
Peter Scheck
Houslista Západočeského symfonického
orchestru Petr Malůšek je poněkud neobvyklý jednačtyřicetiletý
muzikant. Kromě hraní v orchestru dělá fotbalového
rozhodčího a všude jej doprovází jeho pes Bertík.
Mariánské Lázně - Pod pseudonymem Peter Scheck
napsal Symfonii c - moll 2000, která měla v pátek
večer světovou premiéru.
Neměl jste z této premiéry strach?
Neměl, opravdu ne. Vlastně se mě to už netýkalo,
já už jsem byl jen takový trenér, který
se díval, jak to hráči mydlili. Ale musím říci,
že Komorní filharmonie Pardubice byla během příprav
naprosto profesionální, takže jsem neměl vůbec obavu.
Jak moc je těžké napsat vlastní
symfonii?
Je přinejmenším
neobvyklé, když člověk, který neprošel vzděláním
vysoké školy u nějakého speciálního
profesora, si na něco takového troufl. Je to dost neobvyklé.
Na druhé straně jsem nedávno četl článek, kde
trošku zoufalým způsobem psali, jak celý způsob specializovaného
studia je k ničemu, že studenti se naučí kopírovat
kdekoho a kdeco. Že se prostě myšlenka a nápad nedá
naučit, buď je nebo není.
Na
svých internetových stránkách píšete,
že jste mimo jiné začal psát z určitého vzdoru
vůči některým současným autorům, kteří zavedli
vážnou hudbu až do stavu velké apatie především
mladšího publika...
Abych
se přiznal, tak jsem symfonii dlouho nosil v hlavě, ale nikdy jsem
nepřemýšlel o tom, že bych měl někdy odvahu se do ní
pustit. Až po jedné skladbě současného autora, kterého
nechci jmenovat. V jeho skladbě nebylo absolutně nic, nebyla ničím
zajímavá, hrozně mě to dopálilo. A dokonce
on sám přiznával, že se jeho věc zřejmě už nikdy hrát
nebude. Nechápal jsem smysl takové práce.
Co Vás dopálilo především?
Popudila mě nemyšlenka. Já si myslím,
že člověk má mít nejdřív melodii, a pak sednout
ke klavíru. A ne mlátit do klavíru a pak přemýšlet,
jestli v tom mlácení něco není. Neříkám,
že to tak někdo dělá, ale výsledek tomu nasvědčuje.
Vaši symfonii bylo možné slyšet
v podání filharmonie z Pardubic. Nechtěl jste, aby
ji zahrál,,váš“ Západočeský symfonický
orchestr Mariánské Lázně?
To byla moje první myšlenka, hlavní
a ta nejdůležitější. Je mi trošku líto, že jsme se
nedokázali domluvit s kolegy z orchestru, a možná
na tom nesu určitou vinu i já sám. Věci se ovšem tak
vyvinuly a já věřím, že příště všechno dopadne
líp.
Věřil jste, že orchestr
z Pardubic bude symfonii hrát?
Měl jsem v sobě malou dušičku, ale byli úplně skvělí,
už když jsem za nimi přijel poprvé. Narazil jsem hned na
prvotřídního dirigenta Leoše Svárovského
a bylo vyloženě vidět, jak jsou vstřícní, jak chtějí
mou symfonii vzít. Byla tam velká důvěra, strašně
mě překvapili opravdu perfektním, profesionálním
přístupem, musím říci, že odvedli víc,
než je jejich povinností. Chodili za mnou, snažili se mi
pomoci, ptali se na různé věci, to muzikanti až tak moc nedělají.
Když se jim něco nelíbí, tak si dupnou a řeknou ,,dej
pokoj“.
Co bylo na celém
projektu nejtěžší, kde jste cítil, že vám už
docházejí síly?
Na začátku je samozřejmě zdánlivě to nejtěžší,
napsání symfonie. Pro mě ale bylo potom mnohem a mnohem
těžší, a raději bych místo toho napsal další
dvě symfonie, to všechno další. To znamená boj s nedůvěrou,
se závistí, se vším možným. Potom
boj se sponzory, protože ústně vám každý slíbí
miliony, ale pro mnohé je to jen taková marketingová
hra.
Když mluvíte o důvěře,
cítil jste i vy sám nedůvěru vůči sobě samému,
pochybnosti, zda to, co děláte, má smysl?
Pochybnosti tam určité byly, bez nich to asi
ani nejde a jsou to možná právě ony, co vás
ženou kupředu. Skladbu jsem psal na počítači a z toho někteří
lidé dovozují, že počítač udělal symfonii za
mě. Což je nesmysl, nikdo nic za mě neudělal.
A
pokud jde o závist, můžete být konkrétnější?
Byla to taková přirozená závist
a já ji trochu chápu. Spíš šlo o nepochopení,
protože lidé, kteří mají stejné vzdělání
a stejnou praxi, nemůžou pochopit, že někdo může být tak
drzý a něco napsat.
Myslíte
si, že napsání vlastní skladby vám může
ve vašem mateřském orchestru pomoci nebo bude naopak vaše
situace těžší?
Já
myslím, že lidé v orchestru mně nyní i pomáhají,
vycházejí mi vstříc, půjčili mi pulty, tympány
a činely, což mě mile překvapilo a jsem jim za to vděčný.
Stejně jako ředitelce Karolíně Hromádkové,
zejména potom nedorozumění, kdy jsme se nedokázali
domluvit. Ale možná na tom nesu vinu i já.
A jste v Mariánských Lázních
šťastný?
Šťastný?
Je tady velice krásné prostředí, je to velice
pěkné město. Mariánské Lázně jsou pro
mě roční dovolenou, neustálou, já mám
dovolenou a nevím, proč bych měl jít jinam...
Nemáte vy sám nebo i další
členové obavu, že třeba město nebude podporovat symfonický
orchestr?
Věřím, že město
nadále projeví pro orchestr pochopení. Byť
se občas setkáváme i s opačnými názory,
tak doufám, že všichni pochopí, že Mariánské
Lázně nejsou obyčejné lázně. Je velice zajímavé,že
je spousta lidí, kteří vážnou hudbu neposlouchají,
nechodí na koncerty, ale když jde o to, jestli orchestr ve
městě ano nebo ne, tak se za něho staví. Navíc je
jasné, že když se jednou něco zruší, tak už se to
nikdy neobnoví.
Když nechcete Mariánské Lázně
opustit, možná i proto, že tady děláte fotbalového
rozhodčího. Ještě se tomu věnujete?
Teď jsem pískání na půl roku přerušil, protože
jsem byl velmi vytížený, jenom bych se stále
omlouval. Byl jsem už v divizi, ovšem řekli mi, že v ní nemůže
být muzikant, který se stále omlouvá
a nemá vlastně vůbec čas.
Na
plakátech jste vyfocen se svým psem Bertíkem
a uveden pod pseudonymem Peter Scheck. Proč právě tento pseudonym?
Nechtěl jsem aby se mé jméno mohlo
příliš komolilt. Jako Malůšek končím na šek což vysvětluje
jednu část a křestní Peter jsem zvolil proto, že moje
maminka je slovenka, navíc třeba pro Italy je Petr strašně
nepochopitelné slovo.
Takže
pseudonym máte kvůli světu.
Počítám s tím, že doma není člověk prorokem.
Nebo spíše jsem počítal s tím, že člověk není
doma prorokem.
( Rozhovor vedl redaktor MF Dnes Radek
Bartoníček )
d
|
